Komu teď budeme nadávat?

„Tak už jsme tam,“ zaradovali se eurooptimisté. „Tak už jsme tam…,“ zamračili se euroskeptici. „Jste tam, kde já budu chtít,“ říká si zřejmě pro sebe pan prezident. Tak co se vlastně stalo dne 3. listopadu 2009, krátce po 9 hodině ranní z hlediska osudu ČR? Jak se to týká osudu každého jednotlivého občana ČR? Odpověď je asi stejně tak složitá, jako celý proces přerodu Evropské unie od Evropského společenství uhlí a oceli k dnešnímu stavu, takřka federativnímu uspořádání EU a vzniku nového státu.

Úvodem upozorňuji, že se v této stručné analýze pokusím nečinit závěry ani na tu či druhou stranu, pokusím se jen popsat nadšení jedněch a obavy druhých.

Středobodem dění, ať si to připouštíme anebo ne, naší státnosti se stala tzv. Lisabonská smlouva, kterou nyní Ústavní soud ČR posvětil, jako neoodporující českému ústavnímu pořádku a která nyní čeká jen na podpis našeho prezidenta. Čeká a vypadá to, že se i dočká. V kostce řečeno, co se stane po podpisu této smlouvy panem prezidentem? Otevře se Pandořina skříňka anebo vznikne ráj na zemi? Osobně si myslím, že ani jeden z těchto krizových scénářů obou znesvářených protipólů nenastane.

Je zcela pochopitelné, že společenství, postupně se rozšiřující z počtu 6 zakládajících členů až na současný stav 27 států potřebuje jednou za čas pozměnit a zreálnit stanovy svého fungování, je ovšem vždy velmi důležité dbát na to, aby se do těchto „potřebných“ změn nezakomponovaly věci, které tak či onak nejsou důležité pro chod společenství, ale pouze pro vybranou skupinu vyvolených států.

Evropská unie stojí na základních pilířích, vybudovaných již v raném stádiu svého vzniku, které měly a dodnes mají podstatný vliv na zefektivnění vzájemného obchodu, na vzájemné spolupráci a toleranci všech států tohoto společenství. Nikdo „soudný“ přece nemůže oponovat, že společná bezpečnostní či bezcelní politika je krokem špatným směrem. Výhody otevření hranic pro osoby, finanční prostředky, služby či pracovní síly jsou jedním z nejvýznamnějších a nejpozitivnějších mezníků v historii fungování Evropy. Zde však vyvstává ke zvážení výtka euroskeptiků a tvrdím si říct, že poměrně opodstatněná. Je EU skutečně spolkem rovnoprávných států? Jak je možné, že některé státy mají například při zaměstnávání pracovníků z jiných členských států EU výjimky? Copak Češi nejsou rovnoprávnými občany EU jako Němci? Je to mnohdy jako vytváření společenství států rovných a rovnějších. Chápu výtku o zaplavení trhu levnější pracovní silou z východu, čistě bráno ekonomicky se však jedná o velkou příležitost rozhýbat mnohdy nefungující a přeregulovaný trh určité země.

Jsou ovšem i věci, kde tzv. společný trh EU je nejenže neefektivní, ale i na obtíž současnému stavu. Zamysleli se někdy úředníci v Bruselu (a nutno podotknout, že především ze starých tradičně zemědělských států EU – např. Francie), jakým způsobem svou „jednotnou“ zemědělskou politikou kvót pokřivili nejen trh evropský, ale jakožto jeden z největších světových producentů zemědělských produktů i trh světový? Opravdu si někdo myslí, že dotace do zemědělství napomáhají trhu s produkty? A tu je na místě výrazná výtka euroskeptiků. Není přece jen ta EU vlastně jen „Sovětský svaz“ východu? Takovýchto prvků v ekonomice se skutečně dopouštějí především centrálně řízené státy. A pro přívržence levných brambor v supermarketu jen přidávám krátkou ukázku své nerozvážnosti. Do ceny kila brambor je potřeba započíst finanční dotaci, kterou tak či onak nakupující zaplatí ze svých daní, čili skutečná cena není ta, kterou vidí na cedulce. Další nevýhodou je, že převážnou část výdělku z tohoto produktu zaplatíte nadnárodnímu řetězci, který tímto způsobem zlikviduje místní prodejce, čímž se zvyšuje nezaměstnanost. A zase si sáhneme do kapsy, neboť náš stát má zvýšené sociální výdaje. V neposlední řadě si prohlídněte naštvané zemědělce, kteří za cenu holého přežití vylívají mléko do polí, aby se touto věcí někdo začal zabývat. Tito zemědělci Vám zaplatí další část z ceny takto nakoupených brambor (ze svých peněz). Nechci zde polemizovat, ale tento argument euroskeptiků se mi zdá výrazně adekvátní.

A zde se dostáváme k meritu samotného problému podpisu Lisabonské smlouvy. Je dobré a výhodné pro každý jednotlivý stát EU tvořit jednotný trh s prvky centrálního řízení (tam někde v Bruselu)? V určitých případech říkám samozřejmě ano. Těchto prvků již bylo dosaženo ovšem v minulosti a nabývám pocitu, že současná EU nabobtnává do rozsáhlé řídící struktury, která ne vždy dbá na zájmy svých jednotlivých členů a zfederalňuje jen z podstaty věci.

Je nutné měnit zaběhnutý systém práva veta pro jednotlivé státy EU v důležitých otázkách státu? A co je vlastně důležité pro daný stát? Pro Irsko jsou to interrupce, pro Francii víno. Ne, nemyslím si, že současný stav navýšení pravomocí Bruselu je krokem správným směrem. Veškeré sliby o zachování současné rovnováhy a ctění i těch nejmenších evropských národů mi v kontextu vyjádření francouzského prezidenta a německé kancléřky k nepodpisu smlouvy panem prezidentem připadá poněkud komické: „Tak už to podepište anebo uvidíte…“

Celkově chápu obě zúčastněné strany rozbroje a nechtěl bych být za žádnou cenu v tuto chvíli naším panem prezidentem. Co se stane, otevře se Pandořina skříňka anebo vznikne ráj na zemi, ukáže teprve čas. Trochu mi vadí, že o záležitostech českých občanů budou rozhodovat lidé v Bruselu, kteří budou ctít všechny jiné zájmy než zájmy našich lidí. Když se ovšem zamyslím nad naší současnou politickou garniturou, z tohoto pohledu se vlastně nic zásadního nepozmění. A co už vlastně, my Češi jsme velmi kreativní. Nadávat můžeme přece komukoliv.